Japonsko – země vycházejícího slunce - je často spojováno s kulturními raritami jako samurajové, sushi, karaoke bary, čajovny, sumo, škola gejš a další. Čím jsou však Japonci nejvíce pověstní, je jejich úslužnost, pracovitost a zdvořilost. Jejich disciplína a respekt pochází už ze školních lavic, kde je jim vštěpováno, že bez řádného vzdělání nemohou mít lepší život, a jsou neustále motivováni k houževnaté práci. V čem by si mohlo české školství vzít příklad? 

Japonsko se řadí mezi tři nejvyspělejší světové ekonomiky, vyznačuje se vysokým stupněm inovací v oblasti elektroniky, počítačové, telekomunikační a moderní technologie, a také nízkou nezaměstnaností. I přesto, že se jedná o nejzadluženější zemi, je zde menší riziko bankrotu než u evropských zemí, protože většinu státních věřitelů tvoří domácnosti. Japonsko je státem, který funguje jako hodinky a lidé se zde dožívají nejvyššího věku.

Zatímco na střední škole je dril a vynucená kázeň, vysoká je jako opožděná puberta

Povinná školní docházka na primárním a sekundárním stupni vzdělání je stejně jako v Česku určena dětem ve věku šest až patnáct let. Na střední školu pak pokračuje pětadevadesát procent žáků. Na tomto stupni nastává jedním slovem vojna. Studenti často sedí nebo stojí bez hnutí v lavicích a poslouchají proslov ředitele, učitele nebo zástupce studentstva.

„Ve výuce je to asi vhodná metoda, ale zažil jsem tento direktivní přístup na výletě, kde to už bylo příliš. Autorita učitele nebyla respektována proto, že by žáci měli poslouchat například pravidla hry, ale ze strachu, že by je učitel seřval. Když se však učitel dostal do situace, kde nemohl studenty okřiknout, někteří toho patřičně využili a dělali nepořádek,“ popisuje svou zkušenost z Japonska student jaderných reaktorů na ČVUT Antonín Povolný.

Společenská pravidla jako zdravení učitelů, každodenní rozcvičky nebo správné nošení uniformy končí odchodem na vysokou školu. „Krocení“ dětí se mění na pravá studentská léta, která jsou založena především na samostudiu. „Hodně se klade důraz na domácí přípravu – eseje, úkoly, četba, školní výuka však nebyla nijak ochuzena,“ uvádí student Anglistiky a Japanistiky na Masarykově univerzitě Petr Ovčáček, který trávil rok v prefektuře Akita.

Často však chybí zpětná vazba od profesorů. „Písemky se nevracely opravené. Častokrát se známkovala esej bez komentáře profesora nebo vysvětlení ztráty bodů,“ doplňuje Povolný.

Je náročnější se na vysokou školu dostat než ji vystudovat

Japonské univerzity se dělí podobně jako u nás na fakulty a katedry podle tří typů studia – Bun-Kei (u nás humanitní obory), Ri-Kei (přírodovědné) a třetí zahrnují umělecké obory. Není to však jediné dělení. „V Japonsku jsou stovky univerzit a aspoň bakalářský titul mají i prodavačky. Studium je často jen pro titul a často nesouvisí s budoucím zaměstnáním. Dostal jsem se blíže do kontaktu s různě zaměřenými univerzitami jako je zemědělská nebo technická, ale i třeba obecnými, jako je University of Tokyo, kde se studuje úplně vše. Zajímavostí jsou univerzity jen pro ženy,“ vysvětluje Povolný.

Ať už se jedná o přírodovědný, nebo humanitní obor, v porovnání s náročností studia na vysoké škole v Česku je jednodušší vystudovat japonskou univerzitu. „V Japonsku je v zásadě nejtěžší se na vysokou školu dostat, ale už není tak těžké odpromovat,“ říká Ovčáček.

Důraz je však kladen na výzkum a účast na vědeckých konferencích. „Studenti jsou rozděleni do „laboratoří“ a celé dny, často i noci, tráví výzkumem. Každý týden se uskuteční seminář, kde se prezentuje, co kdo za ten týden udělal. Kromě toho profesor často zadává paper readings, kde je nutné pochopit smysl vědeckých článků,“ dodává Povolný.

Jsou pilní, ale ne příliš systematičtí. Proto pracují mnoho hodin s velkým nasazením, zatímco výsledek je stále v nedohlednu. „Za tu dobu, co jsou v laboratořích, udělají tolik práce, která by se zvládla za polovinu času. Je třeba normální se vyspat, a to i v zaměstnání za stolem. Dotyčný tím ukazuje, jak je vyčerpaný, což může být samozřejmě jenom kvůli jeho velkému pracovnímu nasazení,“ říká Povolný, který se mohl věnovat vývoji nových reaktorů, dnes vyráběných jen v Japonsku.

Úzké propojení škol a zaměstnavatelů jako garance uplatnění na trhu práce

„Moje hostitelská univerzita má vysoké procento uplatnění studentů, v podstatě sto procent. Japonské firmy mají zájem o mladé Japonce, kteří umějí anglicky, mají poměrně široký rozhled a zkušenost ze zahraničí,“ uvedl Ovčáček, který se do Japonska dostal přes Centrum zahraničních studií Masarykovy univerzity.

Když chce student v Česku hledat práci, začne posílat životopisy do firem na vlastní pěst. Na technických oborech to mají jednodušší, je jich nedostatek, proto si firmy vychovávají mladé zaměstnance už během jejich studia. V čem je tedy Japonsko výjimečné, že tu mají uplatnění všichni?

„Od roku 2009 jde o to najít si jakoukoli práci, je jedno jakou. V Japonsku se všichni rok, dva před ukončením studia účastní pracovních veletrhů, které probíhají na jaře. Tam by si měli najít vhodnou firmu a zažádat o práci. V praxi se každý student hlásí až na stovky pozic, včetně těch, o které vůbec zájem nemá,“ řekl Povolný, který zaregistroval pouze jednoho studenta z Tokijské Techniky, který i přes účast na tomto veletrhu práci nenašel.

Povinné školné, které však neruinuje rodinný rozpočet

V japonském školství jsou placené všechny úrovně od jeslí až po vysoké školy s tím, že soukromé jsou dražší. Státní vysoká škola vyjde v přepočtu na sto tisíc korun za rok, soukromé pak přes dvě stě tisíc, což je však podle statistických údajů v průměru kolem pěti procent rodinného rozpočtu. Školné tedy není tak drastické jako například ve Spojených státech, kde jsou rodiny kvůli vzdělání svých dětí často zadluženy.

„Místní si to mohou většinou dovolit. Studenti chodí na brigády, čímž si vydělají na nájem, jídlo a další výdaje. A v případě problému mohou studenti žádat o různá stipendia či bezúročné půjčky,“ sděluje Ovčáček. „Jeden spolužák si na studium půjčoval u banky a v posledním ročníku měl příjem od elektrárny, kde na částečný úvazek pracoval. Po ukončení studia tam nastoupil jako zaměstnanec,“ uvádí další případ Povolný.

Školy také umožňují sportovní či jiná vyžití. S mimoškolními aktivitami má zkušenost Petr Ovčáček: „International Affairs Committee připravují různé programy pro studenty, party, akce, kluby a kroužky. Já jsem se zapojoval hlavně přes volejbal.“ Zúčastnil se také akitské tradiční slavnosti Kantó, kde převážně muži předvádí artistické kousky. „Balancují s desetimetrovou bambusovou tyčí s 46 lampiony nad hlavou,“ popisuje nevšední zážitek Ovčáček. 

Jiný kraj, jiný mrav, ale to neznamená, že si cizinec nezvykne

Kdo se obává vycestovat kvůli neznalosti místního jazyka nebo zcela odlišné kultuře, může si balit kufry, protože Japonci jsou velmi tolerantní. „Jazyk je velký problém, ale k životu stačí angličtina. Důležité je, aby studium umožňovalo neznalost japonštiny. Na mravy bych moc nehleděl, protože Japonci u cizinců leccos tolerují. A i kdyby se jim to nelíbilo, tak to najevo nedají,“ říká Povolný, který strávil v Japonsku deset měsíců.

Však ani znalost evropské kultury a především českého místopisu není zrovna silnou stránkou obyvatel, kteří vás zdvořile pohostí ve své zemi. „Neznají ani Československo, spíš Prahu, Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetanu nebo Alfonse Muchu, který je velice populární,“ uvádí Povolný.

Není nutné umět místní jazyk, i když by to jistě život v Japonsku usnadnilo. Výhodou jsou zde například nízké ceny v restauracích. Stravování vyjde levněji než si vařit doma. Oba čeští studenti Antonín Povolný i Petr Ovčáček se shodli, že pobyt v císařském ostrovním státě splnil jejich očekávání a rádi by se opět na kratší čas vrátili. „Chybí mi spousta věcí – jídlo, omeny, což jsou japonské termální prameny, a dokonce i chování obsluhy v obchodech, jelikož Japonci jsou velice zdvořilí,“ uzavřel Ovčáček.

Bottom line: Co považujete v japonském školství za pokrokové? Jaký přístup naopak vnímáte jako vhodnější v českém vzdělávacím systému?