Když na úplném sklonku čtyřicátých let komunisté zvítězili v čínské občanské válce, Tibet byl ještě takřka samostatným státem. Čína sice měla dříve nad Tibetem oficiální svrchovanost, ústřední vláda země ji však v době občanské války nebyla schopná udržovat. Od té doby dodnes je však Tibet pod utiskující nadvládou ČLR, jejíž zásahy v zemi se rovnají kulturní genocidě.

Vítězná Komunistická strana Číny (KSČ) se po konci občanské války rozhodla „zachránit“ početné tibetské obyvatelstvo před imperialistickým útlakem a podnikla do země invazi. V květnu 1951 tak byla podepsána tzv. Sedmnáctibodová dohoda, která znovu po téměř čtyřiceti letech ustavila čínskou suverenitu nad Tibetem.

Smlouva, jejíž podepsání bylo na tibetských představitelích údajně vynuceno, zahrnovala závazky Číny k neomezování funkce dalajlámovi, zachování tibetského politického systému a ponechání svobody vyznání.

Pro nedodržení zmíněných bodů z čínské strany byla v roce 1959 dohoda Dalajlámou a jeho exilovou vládou označena za neplatnou. Čínská lidová republika si však dodnes na základě této dohody Tibet nárokuje.

V reakci na čínský útlak, často označovaný za kulturní genocidu, se na tibetské straně začaly zvedat vlny odporu. První z nich se uskutečnila po agresivní pozemkové reformě a prvním potlačování svobod v druhé polovině padesátých let. Tehdy v Tibetu propuklo ozbrojené povstání skrytě podporované Spojenými státy, to bylo však krvavě potlačeno a tibetská vláda i s Dalajlámou odešla do indického exilu.

Další konflikt začal roku 1989, kdy KSČ zinscenovala nepokoje ve Lhase, aby mohla zakročit proti tibetskému obyvatelstvu. Následkem zákroku byla necelá stovka zavražděných duchovních, téměř čtyři sta mrtvých, více než 350 pohřešovaných, stovky zraněných a tisíce zatčených Tibeťanů.

K dalšímu z krvavých zákroků proti údajným tibetským nepokojům došlo před olympijskými hrami v Pekingu v roce 2008. Od roku 2009 nastala v Tibetu vlna sebeupalování. Dodnes se upálila více než stovka tibetských mnichů, mnišek, ale i obyčejných obyvatel – zemědělců nebo studentů.

V roce 2004 Čína začala s plánem přesidlování tibetského obyvatelstva a jeho násilného začleňování do své kultury. Dodnes se jí podařilo přesídlit přes dva miliony Tibeťanů do takzvaných „socialistických vesnic“. Tam potom nasazuje kádry komunistických činitelů, které mají za úkol sledovat, jak se nový obyvatelé vesnic začleňují do života v ČLR a zda jsou ke komunistické straně loajální.

Když tibetští obyvatelé o víkendu oslavovali osmdesáté narozeniny svého duchovního vůdce Dalajlámy, ČLR prostřednictvím jednoho z nejvýše postavených představitelů strany Jü Čeng-šenga oznámila, že nově proti němu vyostří boj. KSČ tak reagovala na spekulace o možné snaze o zlepšení vztahů s tibetským vůdcem, který usiluje o osamostatnění Tibetu.

Svoje rozhodnutí strana demonstrovala střelbou čínské policie na oslavující mnichy a další obyvatele Tibetu, kteří se sešli na posvátné hoře, aby zde zapálili vonné tyčinky. Policie užila i slzný plyn a dva mniši byli vážně zraněni střelou do hlavy.

___________________________________________________________________
Bottom line:
Můžeme se bohužel jenom ptát, za jakou cenu udržují západní země s Čínou dobré ekonomické vztahy a mírovou stabilitu. Nebo už v Evropě a za oceánem neplatí občanské svobody a lidská práva za největší hodnotu?