Příběh legendy, geniálního spisovatele Franze Kafky, zpracovaný v novém moderním pojetí. Do Divadla Komedie vstoupil polský spisovatel Tadeusz Róžewicz a jeho hra Past, která pojednává o nelehkém životě česko-německého spisovatele, a to z pohledu autora poznamenaného válkou v Polsku. Drama tak vypráví také příběh o problematickém vztahu polského národa k Židům během druhé světové války a bezprostředně po ní.

Židovství jako problém rodiny i celého národa. To je hlavní téma inscenace Past od polského spisovatele Tadeusze Róžewicze, kterou lze zhlédnout v Divadle Komedie. Od začátku sledujeme příběh mladého Franze Kafky (Jan Hoffman). Despotický otec Hermann (Vilém Udatný) svého syna zřejmě nenávidí a stále na něm hledá chyby.

Ve hře se často opakuje scéna u rodinného stolu, kde má hlavní slovo otec. Franz při jeho výpadech jen mlčí a to, co by měl otci říct, slyší divák jen jako promluvy alter ega ve Franzových myšlenkách. Jeho sestry Elli (Eva Vrbková), Valli (Kristýna Leichtová) a Ottla (Hana Kusnjerová) také jen mlčky sedí se skloněnou hlavou a matka Julie (Eva Lecchiová) všechny spory zachránit nedokáže. Jediný, kdo Franzovi rozumí, je jeho přítel Max Brod (Jan Zadražil), taktéž budoucí spisovatel.

Komediální dvojice Kafka & Brod

V první polovině staví představení na Kafkovi, na jeho vlivech, divák se seznamuje s postavami a snadno proniká do příběhu. Zásluhu na tom má i Jan Hoffman, který ztvárnil rozháraného spisovatele opravdu výborně. Jeho dialogy s Janem Zadražilem, který představuje Maxe Broda, jsou naprosto geniální a oba herci tvořili v představení skvělou komediální dvojici.

Ve druhé polovině se ale celý příběh rozpadá, divák nerozezná realitu od fikce a není schopen se zorientovat v příběhu a vnímat dějovou linii. Možná za to může i zmatek v postavách. Herci totiž často hrají více rolí a divák je občas zmaten, protože neví, která postava je zrovna na scéně. Po neúspěšném výběru manželek, vybírání nábytku a nekonečných sporech s otcem, dojde k nevyhnutelnému  konci - odchodu Židů do koncentračního tábora.

Almara jako koncentrační tábor

Koncentrační tábor je ve hře symbolizován almarou, jejíž malý prostor asociuje stísněné podmínky židovských vězňů. Na konci v ní mizí všichni Kafkovi příbuzní, odcházejí tak, jako Židé, na jistou smrt do koncentračních táborů. Tato almara je jedním z hlavních motivů příběhu a je v ději využita hned několikrát, vždy jako symbol něčeho negativního. Scény s almarou vygradují na konci představení, kdy otec Franzovi vyčte všechny jeho postoje a názory. „Ty do tý naší almary nelez, ty nenávidíš lidský teplo, rodinný teplo!“

Celé drama končí až pateticky. Všichni účastníci dostanou květiny a zmizí někam pryč. Zůstane jen Franz se svým alter egem. Působí to trochu jako nepovedená děkovačka. Nebo jen možná nepochopení uměleckého záměru.

Bottom line: Historie se nedá jednoduše zavřít do almary. Naštěstí.