Prázdniny jsou již skoro u konce, a tak se pomalu ale jistě musíme my všichni vrátit z těch nejskvělejších míst na světě zas zpátky domů. Ať už jsme ale letos navštívili jiné kontinenty či strávili jen pár dní u Mácháče, přivážíme si s sebou jistě úžasné zážitky a vzpomínky, na které nikdy nezapomeneme. Mně se letos poštěstilo navštívit zemi draka – velkou Čínu. Ne vše bylo ale takové, jak jsem si to představovala, a jak si to možná představujete i vy. Proto bych se s vámi nyní ráda podělila o pár těch nejneuvěřitelnějších zážitků, nad kterými zůstává občas rozum stát, abych vám tamější kulturu alespoň trochu přiblížila.

Je jasné, že když už se člověk rozhodne vypravit se tak daleko, chce toho vidět co nejvíc. Proto jsme si s rodinou vybrali zájezd s názvem Velký okruh Čínou, díky němuž jsme měli možnost za necelé tři týdny projet hned pět různých čínských měst – Peking, Xi’an, Šanghaj, Ku-ej-lin (Gueilin) a Hongkong. Každé z nich bylo naprosto unikátní. Od velice moderní Šanghaje plné mrakodrapů a s populací dvakrát převyšující celou Českou republiku, až po malou čínskou vesnici Ku-ej-lin s „pouhými“ sedmisty tisíci obyvateli. 

A co fotka na památku?

Naše pouť ovšem začala v Pekingu a první kroky nevedly nikam jinam než na Velkou čínskou zeď. Sotva jsme se ale vyškrábali k první věži, stali jsme se terči mnoha zvědavých, až nevěřícných pohledů. Snad 95 procent všech turistů, co na této pamětihodnosti ten den byli, totiž tvořili Číňané z vnitrozemí, kteří Evropana do té doby viděli asi jen v televizi. Po chvíli za mnou přišla lehce nesmělá Číňanka mého věku a požádala o fotografii. Přesto, že její boty vypadaly spíše jako chůdy, mých, v Čechách zcela běžných, 170 centimetrů ani zdaleka nedosahovala.

Po pár vteřinách přemýšlení jsem nakonec přikývla a dovolila jí se se mnou vyfotit. A pak se doslova strhla lavina. Najednou jsme se museli vyfotit s každým, kdo stál okolo. A musím přiznat, že fotit se s čerstvým miminkem, jehož matka vás o to nejprve slušně poprosí a pak ještě tisíckrát poděkuje, je něco úplně jiného, než když si vedle vás drze stoupne tlustý, upocený Číňan, přehodí přes vás ruku a na nic se neptá. V takovém případě šla i naše slušnost stranou.

Většina ale taková nebyla a jejich uctivost byla až dojemná. Mezi jednotlivými snímky často zkoumali mé blond vlasy, případně obdivovali velikost našich očí. Náš čínský průvodce se smál a tvrdil, že před měsícem tu měl dvoumetrového, zrzavého Ira, který nemohl ani vystoupit z autobusu, aniž by se na něj nevrhl tucet Číňanek.

Po půlhodině pózování v úmorném vedru a na přímém sluníčku jsme ale další žadatele začali odbývat, že jsme se přišli podívat na Velkou čínskou zeď a ne na objektivy jejich fotoaparátů. Ty nás ovšem pronásledovaly po celý náš pobyt v hlavním městě, ať už jsme šli navštívit Náměstí nebeského klidu s mauzoleem, kde odpočívá nabalzamovaný Mao Ce-tung, nebo bývalé sídlo císařů - Zakázané město. Všude se našel někdo, kdo se s námi potřeboval „vyblejsknout“.

Mlaskání povoleno!

Další šok přišel s návštěvou restaurace. I když jsem věděla, že některé tělesné projevy, které se nám zdají dost nechutné, jsou v Číně u stolu tolerovány, snad dokonce vyžadovány, na toto jsem připravena nebyla. Už když nás servírka vedla k našemu stolu, jsem si všimla muže, který přímo na bílý ubrus odplivoval pecky nějakého ovoce. Všude se ozývalo srkání, prskání a jiné zvuky, jejichž původ jsem se bála zjišťovat. Když jsem pak zašla do obchodu, prodavač, který stál přímo vedle mě, si hlasitě říhnul 

Bezpečno nebylo ani na ulicích, skoro všichni Číňané totiž zoufale milují odplivování. V minulosti byla prý míra těchto (zlo)zvyků tak neúnosná, že se před olympiádou v televizi vysílal pořad o správném chování ve společnosti, aby se turisté z celého světa při pohledu na místní obyvatele příliš nevyděsili.

Na sociální sítě zapomeňte

Jak už to tak bývá, snad každý člověk našeho věku se po určité době snaží dostat na internet, a získat tak kontakt se zbytkem světa. Abych pravdu řekla, já se o to pokoušela hned první den. Ale v domnění, že je wifi na recepci v hotelu přetížená, jsem to nakonec vzdala. Stejně to vypadalo i v dalších několika dnech, až jsem si nakonec myslela, že je můj iPad rozbitý a nedokáže se připojovat. Pak jsem ale náhodou klikla na ikonku g-mailu a ten se jako zázrakem otevřel. Zkusila jsem tedy i pár jiných stránek a všechny fungovaly.

Uvědomila jsem si, že jsem se předtím vždy snažila otevřít jen Facebook, a že ten je spolu s Twittrem jediným serverem, který se odmítá načíst. Začínala jsem již tušit, o co jde, ale pro jistotu jsem se šla zeptat na recepci. A měla jsem pravdu. Nechápala jsem jak to, že mě to nenapadlo dřív. Vždyť jsem v Číně, v zemi, ve které vládne totalitní režim. Nemohla jsem si přece myslet, že tu má každý druhý možnost připojit se k sociálním sítím a dostávat tak informace ze západního kapitalistického světa. V tom mě utvrdila i jasná a stručná odpověď recepčního: „No Facebook in China!“

Přehnaně čerstvé

Nejvíc ze všeho mě ale ohromilo otřesné chování Číňanů ke zvířatům. A právě tomuto tématu bych chtěla věnovat svoji poslední vzpomínku na tuto exotickou zemi. Přesto, že jsem v Asii již dříve byla, nic podobného jsem předtím neviděla. Chcete-li si na trhu koupit drůbež či rybu, musíte počítat s tím, že zvíře zabijí přímo před vašima očima. A to nijak humánním způsobem. Rybám jsou většinou nejprve odříznuty ploutve a až poté useknuta hlava. Drůbež se ve zbědovaném stavu na trh již dostane.

Sama jsem v Ku-ej-linu viděla muže, jak na motorce převáží tucet živých hus. Na každé straně vozidla jich hlavou dolů viselo šest k sobě svázaných, aniž se mohly jakkoliv pohnout. Očividně při tom měla nejedna zlomené nohy či křídla. Místní obyvatelé ale jatka pořádaná každodenně na tržištích nevnímají jako týrání zvířat, ale jako záruku čerstvosti masa.

Za zmínku stojí i poměry v tamějších zoologických zahradách. Na americké či evropské standardy zapomeňte. Výběhy jsou malé, většinou pouze vybetonované a zařízené bez jakékoliv fantazie. Zvířata vyhublá na kost a zoufale unavená.

Jediné, o co se tu ošetřovatelé opravdu starají, jsou pandy. Jakožto národnímu symbolu je jim věnována téměř veškerá pozornost. Výběh mají upravený, zarostlý bambusem, který většinu času spokojeně chroupají. Přesto musím říct, že jsem jich tam čekala víc. V ZOO v Ku-ej-linu byly pouze dvě, což je zcela průměrný počet pand na čínskou zoologickou zahradu. Náš průvodce říkal, že nejvíc pohromadě (celých osm) jste jich mohli vidět v Pekingu v průběhu olympiády. Moje představa celé skupinky pand ve výběhu se tak ukázala jako dosti naivní.

Všechno není tak zlé, jak to vypadá

Když to po sobě teď čtu, musím přiznat, že jsem zde tuto zemi vylíčila docela pesimisticky. Věřte mi, že jsem to neměla v úmyslu. Čína je i přes všechny své zvláštnosti a odlišnosti překrásnou zemí s bohatou kulturou a historií. A díky výše zmíněným odlišnostem zůstává destinací, do které stojí za to se vypravit - vše poznat na vlastní kůži a vidět na vlastní oči. Proto se tímto článkem rozhodně nenechte odradit, a budete-li mít někdy v budoucnu možnost se do této neuvěřitelné země podívat, tak rozhodně jeďte!

________________________________________________________________
Bottom line: Zajímavé je, že v Číně se stále vše dělí na dobu před olympiádou a po olympiádě, před Expem a po Expu. Tamější vláda se opravdu snaží prezentovat svou zemi v tom nejlepším světle. Máte ale pocit, že se jí to daří? Nebo Čínu stále vnímáte jako zemi, která je teprve na začátku?