Jen těžko lze najít člověka, který by neznal příběh o ctižádostivém vědci a monstru jím stvořeném. Frankensteinův Netvor děsí děti i dospělé již od 19. století, kdy jej přivedla na svět jistá Mary Godwinová (později Shelleyová) jednoho deštivého anglického léta v sídle básníka lorda Byrona. Asi by sama nevěřila, že se toto z nouze nudy vytvořené dílo zapíše do historie hororového žánru i science-fiction, a že zanese mezi lidstvo fascinaci uměle vyvolaným zrodem života. Touto posedlostí se nechali zlákat mnozí literární tvůrci, hollywoodští filmaři a listopadu minulého roku i režisér Martin Františák, který převedl nesmrtelnou klasiku na jeviště smíchovského divadla. Podařilo se mu však vystavět atmosféricky vygradovaný thriller hodný své předlohy, nebo přecenil své síly?

Návrat k původní myšlence

Dramatizace slavných klasik pravděpodobně nikdy nevyjde z módy, stejně jako jejich modernizace. Františákův Frankenstein je takovým zvláštním hybridem obojího. I když je zasazen do jakési pseudomoderní doby, drží se základních myšlenek předlohy, které se již dávno vytratily. Mylně se kupříkladu všichni domnívají, že Frankensteinovo monstrum je natvrdlý golem bez jakéhokoliv citu či inteligence. Původní Netvor je schopen vnímat okolí a jeho křivdy, umí milovat i nenávidět. Ve finále nám v divadelní hře dokonce vychází jako postava, se kterou se divák jakožto člověk dokáže nejvíce ztotožnit. Frankenstein má tedy jako příběh kromě vědecké stránky i silně filozofické aspekty. Klade si etické i ontologické otázky a řeší konflikt mezi „stvořeným“ a „stvořitelem“. Na tom koneckonců celá hra stojí a překvapivě nepadá.

Dějovou linii není třeba široce představovat, neboť věrně kráčí ve stopách své předlohy. Hned na začátku je divák uveden do laboratoře egoistického a ambiciózního vědce Viktora Frankensteina, který ve jménu vědy a sobeckého zadostiučinění prorazí tvrdou zeď morálky a stvoří živého tvora. Jenomže, jak to tak bývá, trochu se přepočítá. Chtěl člověka, vzniklo monstrum. Vědec se svého díla zděsí a již od první vteřiny jeho existence ho ze srdce nenávidí. Ve snaze zapomenout utíká, zanechávajíc Netvora na pospas vlastnímu osudu. Jeho „dítě“ ho však pronásleduje a bere mu všechno milované, stejně jako on vzal jemu.

V hlavní roli KONTRAST

Na hře je zajímavé, jak dokáže zmapovat osobnost Viktora Frankensteina i onoho Netvora a zároveň útočit na svědomí pozorovatele. Na jednu stranu divák dokáže sdílet úděs vědce nad svým dílem, na tu druhou ho právě za to odsuzuje. A na podobných kontrastech je vystavěna celá inscenace. Netvor a jeho „matka i otec“ rozehrávají hru na kočku a myš, ve které není moc jasné, kdo koho uhání. Nehledě na symbolické paradoxy - netvor se rodí v rakvi, bílá znamená zlo a černá dobro. Podtrženo sečteno, na scéně vzniká metaforický zmatek, když veškeré archetypy padnou a přestane být jasné, co vlastně Netvora netvorem dělá.

Správně si vyložit komplikovaný vztah této dvojice je samo o sobě složité a odpovědnost leží nejen na bedrech režie, ale především herců. V tomto ohledu se ale jedná o profesionálně odvedenou práci a především herecké výkony hlavních dvou protagonistů dokáží z jinak průměrné inscenace vytvořit něco hodnotného.

Především postavě Netvora je věnována zvýšená pozornost, což je v porovnání s předlohou, kdy se vše točilo kolem Viktora, zajímavá obměna. Tomáš Kobra v roli Netvora předvádí až neuvěřitelný výkon a je to právě on, kdo drží hru nad vodou. Filip Čapek se mu pak jako místy labilní stvořitel snaží vyrovnat, ale nedá se ubránit pocitu, že by ze sebe mohl vydat víc. Ostatní herci pak tvoří jakési mluvící křoví, které nikoho neurazí (nepočítáme-li otravné duo chirurgů/patologů, které dokázalo nadělat dost paseky i během 5 minut).

Méně znamená méně

Martin Františák oficiálně prohlásil, že nechce vytvořit dílo poetické ani symbolické nebo snad surrealistické. Těžko říci, co tím vlastně myslel, protože i když je celé scénické provedení sestaveno po vzoru minimalismu, symboly na vás útočí – a to zejména díky tomu - ze všech stran. To by v případě psychologického dramatu nevadilo, nebýt právě nevkusné snahy o co největší osekání reálných atributů.

Co se kostýmů týče, mohly by aspirovat na nejednu divadelní anticenu, stejně jako vystavení ošuntělé tapety panoramatu hor (nenechte se zmást – rodina má být v Ženevě, ale kouká přímo na Matterhorn). A naprosto největším scénickým úletem byl pokus o taneční „cosi“ v podání dvojice patologů, pro který je i slovo kýč příliš lichotivé. A je to škoda, protože právě takový přehmat naprosto znehodnocuje okamžik, ve kterém nastává klíčový zlom ve Viktorově myšlení. Takových přešlapů a nelogičností bylo víc a celá inscenace tak trpěla na scénografické vyhoření, které herecké výkony dokázaly jen s námahou vyvážit. A ať se snaží kdokoliv argumentovat tím, že rekvizitová nedotaženost je záměrná, obzvlášť v takto silném příběhu nemá co dělat.

Dojmový chaos

Kdyby se mě někdo zeptal, zdali mohu hru Frankenstein doporučit, váhala bych. Ne proto, že by se mi představení nelíbilo. Hra rozhodně nenudí i přes svou dvou a půl hodinovou délku. Jedná se však o inscenaci rozervanou, která se zastavila někde na půl cesty. Tancuje na pomyslné hranici mezi psychologickým thrillerem a postmoderním experimentem. Zároveň však řeší otázky samoty a viny, osciluje mezi láskou a nenávistí i životem a smrtí. Velmi těžko se dá tedy komplexně zhodnotit takové množství motivů aplikováno všemožnými způsoby a zároveň zůstat nad věcí. Když jsem odcházela z divadla, byla jsem přesycena všemi těmito prvky a zpracovávala je teprve časem. Frankenstein zanechá dojem. Ale jaký? Často stejně rozporuplný jako představení samotné. Jak moc se mi tedy příčí vágnost, pro tentokrát jsem nucena prohlásit, že obrázek si musí udělat každý sám. Co já vím? Třeba právě vás Františákův Netvor dostihne.

 

 

Bottom line: „První sci-fi příběh“ Frankenstein převeden na jeviště ve hře, kde bílá je černá a černá je bílá.