Čtete rádi knihy? Máte rádi pohádky? Stalo se vám někdy, že vás už z jakéhokoli důvodu rozčílil nebo zklamal jejich závěr? Tak to určitě nebudete sami.

Některé knihy mají nevhodný konec. U klasických pohádek to znamená špatný ve smyslu „smutný“ konec. Například Malá mořská víla Hanse Christiana Andersena zklame nejedno dítě. Očekáváme, že si víla vezme prince. A v závěru je opak pravdou. Princ se ožení s jinou – „suchozemskou“ princeznou. Svým způsobem Andersen čtenáře zrazuje. Možná chtěl poukázat na to, že tak jako v životě ne všechny příběhy mají dobrý konec, tak i pohádky ho nemusí mít. Chtěl se tak přiblížit realitě?

Nespočívá ale kouzlo pohádek právě v onom dobrém konci, ve kterém po boji následuje odměna? Princ porazí draka díky tomu, že v sobě překoná strach. Prochází tedy především vnitřním bojem. A jako odměnu za to, že se překonal, dostane princeznu a půlku království. Pohádky mají silný mravní účinek a ukazují nám, že i my, budeme-li bojovat se svými špatnými vlastnostmi a proti zlu obecně, jednou určitě dostaneme odměnu. Dokážete si tedy představit, že místo toho, aby princ mečem setnul drakovi hlavu, drak bodnutím do srdce či chrlením ohně usmrtil prince? To by pak pohádky byly symbolem leda tak marné snahy, bezmoci a tísně, nikoli toho, že člověk může změnit zlořád ve svém zaměstnání, na Hradě s velkým „H“, atd. Nejdřív musí ale začít tak jako princ bojovat sám se sebou. Představa, že by Harryho Pottera nakonec zabil Voldemort by byla pro nás „mudly“ rovněž hlubokým zklamáním.

Špatnými konci se v jednom ze svých článků zabývá i Joan Acocella na webových stránkách The New Yorker. Jako příklad špatně uzavřeného románu uvádí knihu David Copperfield, kde v první polovině čtenář lapá po dechu, zatímco ke konci má co dělat, aby nudou neusnul. Podobně komentuje román Na větrné hůrce, kde příběh plný vášně mezi dvěma ústředními postavami Kateřinou a Heathcliffem je v polovině knihy utnut a následují méně zajímavé osudy dospělých dětí oněch jedinců. Joan Acocella dále shrnuje, že přes všechny chyby velkých děl si stejně člověk většinou uchová v paměti část plnou napětí a na nudný zbytek zapomene. Tak autorovi leccos nakonec přece jen odpustí. Myslím, že ale záleží také na tom, jak velkou část díla tvoří ona „nezáživná výplň“.

Dobrým námětem k diskusi by mohl být Stokerův Dracula. V první části nás vypravěč Jonathan zavede na Draculovo panství v Transylvánii. Strašidelná atmosféra čtenáře vtáhne do děje tak, že se těšíme na každý další řádek této klasiky. Po pár stránkách se ale čtenáři rozdělí na dva tábory: ten, ve kterém čtenáři dočtou knihu s nadšením až do konce a naopak ten, kde čtenáře nejen konec, ale i celý zbytek knihy zklame. Děj se totiž přesune do Anglie, čímž pobyt na Draculově tajemném sídle končí. A tak nebýt zajímavých scén z psychiatrické léčebny, spousta lidí by tuto knihu ani nedočetla. Mnohé současníky by tedy jistě potěšilo více, kdyby Bram Stoker v roce 1897 vydal Draculu jako povídku nebo kratší román.

Stejně jako v životě je důležité mít svůj cíl, tak i hrdinové románu by měli někam směřovat. Mnohem důležitější a zajímavější než cíl je však samotná cesta. Jinými slovy většina čtenářů se raději dozví, jak se úspěšný člověk na pomyslný vrchol dostal - nikoli to, co na něm dělá. V románu Skřivánčí píseň jeho autorka, americká spisovatelka Willa Cather, líčí, jak se z mladé dívky stane úspěšná pěvkyně. Tím ale příběh nekončí. Následují scény ze života uznávané zpěvačky. Po více než dvaceti letech od prvního vydání knihy Willa Cather uznala, že největší chybou románu je, že se nesoustředil jen na život člověka na vzestupu.

Proč ale tedy autoři neukončí své tvůrčí kousky dříve? Možná je hlodá touha dát věci do pořádku. Dát svým hrdinům a de facto i čtenářům jistotu v lepší zítřky. Omluvit se za svůj pesimismus. Možná je už přestane bavit psát daný příběh, a tak jej raději nudně zakončí. Strohý a přitom nudný konec bych ještě považovala za menší prohřešek, stále ovšem zůstává otázkou, proč spisovatelé věnují nudným scénám častokrát tak široký prostor. Aby vnímavým ukázali, že i obyčejný život může skrývat krásy a zkušenosti, kterých se nám v akčních či dobrodružných scénách nedostane? I to je možné.

Někteří čtenáři považují také otevřený konec za špatné zakončení knihy. Zoufají si nad tím, že neví, jestli hlavní postavy naleznou své štěstí či ne. Zkrátka představa, že si mají nenapsané řádky dle svého gusta domyslet, je děsí. Podobně by u nich mohly dopadnout i nedokončené romány. Příznivci díla Franze Kafky, kteří si povzdechli, že autor knihy nedopsal, by si ale měli uvědomit, že před svou smrtí Kafka požádal svého přítele Maxe Broda, aby všechny jeho rukopisy bez milosti zničil. Brod Kafku neposlechl. Milovníci Kafky tak můžou slavit, že si tu část díla, která Kafku po světě proslavila, můžou vůbec přečíst. A to, že by se dal Proces rozšířit o nějaké kapitoly a Zámek by mohl mít pevnější konec? Ano. Ale můžu říct, že to na geniálnosti Kafkovým románům neubralo – možná právě naopak.

Zabředneme-li do vod filmového průmyslu, narazíme na Cameronův Avatar. Většinu okouzlil svými efekty, menšinu myšlenkou a pár lidí rozzlobil koncem. Proč? Nemyslíte, že má-li bezcitnost a bezohlednost lidí plně vyznít, větší efekt by mělo, kdyby autoři nechali planetu Pandoru lidstvem zničit? Či vám americký „happy end“, kdy plno obyvatel Pandory zahynulo, ale hlavní dva hrdinové přežili, přišel vhodný? Nebo je vám to jedno, protože jste toho názoru, že dílem umělec stejně svět nezmění? Na druhé straně musíme brát v úvahu ale i fakt, že James Cameron Avatarem „jedničkou“ rozhodně neskončil.

Každý čtenář má svou představu toho, jak by měl vypadat ideální konec knihy. Pokud jste vašim blízkým koupili pod stromeček knihu a dumáte, zda se jim bude líbit, netrapte se. Přece jen neexistuje žádný univerzální názor na kvalitu knihy, i když se na přebalech různých bestsellerů dozvíte opak. Nechte vaše blízké, aby si vytvořili názor sami. Tak to má totiž být.

 

Bottom line: Umře nebo neumře? To je otázka...