V současné době Aranku Hruškovou dělí od přijetí na vysněnou Cambridge jen zvládnutí STEPu, univerzitní zkoušky z matematiky. Je absolventkou matematického Gymnázia Christiana Dopplera. Mezi její úspěchy patří například ocenění Česká hlavička 2013, první místo v národním kole soutěže ve hře na klarinet a nejnověji druhá cena na Intel ISEF 2014, kde Arance konkurovalo zhruba sedmnáct set středoškoláků z více než sedmdesáti zemí světa. S nadějnou matematičkou jsem se pobavila o jejím oceňovaném projektu Řetězové zlomky kvadratických iracionalit, letních školách v Česku i Spojených státech a rozhodování mezi MIT (Massachusetts Institute of Technology, pozn. red.) a University of Cambridge.

V čem spočívá tvůj úspěšný projekt?

Můj projekt se jmenuje Řetězové zlomky kvadratických iracionalit. Vysvětlila bych to takto: při zápisu čísel často používáme desetinnou reprezentaci jako třeba 3,14. Ale pí můžeš zapsat i řetězovým zlomkem a pořád to bude totéž číslo. Takový zápis má tvar celého čísla plus jedna lomeno celé číslo atd. Řetězový zlomek iracionálního čísla je nekonečný a někdy i periodický, čímž jsem se zabývala já. Zkoumala jsem, jak jsou ty periody dlouhé, co v sobě mají za zajímavé zákony a podobně.

Jak bys popsala nematematikovi přínos tvého bádání?

Řetězové zlomky se využívají v počítačové aritmetice. Práce s nimi je přesnější a někdy rychlejší než s desetinnou reprezentací. Moje výsledky nemají v současné době žádnou aplikaci a ani si nemyslím, že by si v budoucnu někdo řekl: „tento výsledek nám byl předtím k ničemu, ale teď jsme rádi, že ho máme“, jako tomu často bývá u jiných výsledků, které v době svého vzniku také žádnou aplikaci nemají. Mé výsledky jsou ovšem součástí základního výzkumu, který je třeba ze společenského hlediska. Nejde jen o hledání aplikace za každou vědou.

Kdy jsi se svým projektem začala a jak byl časově náročný?

V rámci Týdne vědy na Jaderce v roce 2011. Pracovala jsem tam na projektu ve skupině studentů. Vedoucí skupiny, paní inženýrka Balková, nám posléze nabídla, jestli bychom s ní nechtěli pracovat na zajímavějším nebo delším projektu. Tehdy jsem nabídku přijala. Dala mi na výběr mezi oblíbenými problémy matematika Paula Erdöse a řetězovými zlomky kvadratických iracionalit. Po četbě odborné literatury na daná témata mi oblíbené problémy Paula Erdöse přišly moc rešeršní, tak jsem si vybrala řetězové zlomky. U těch se mi zdálo, že bych se mohla víc přiblížit „výzkumu“. Celkově mám problém odpovědět na otázku týkající se času, který jsem projektu věnovala. Nedělala jsem každý den hodinu zlomečky. Nejdřív jsem se tomu nevěnovala vůbec, pak jsem za týden udělala hrozně moc práce a pak zase dlouho nic.

Dá se říct, že jsi projekt už dokončila nebo na něm ještě lze pracovat?

Když si vytyčíš za cíl postavit kuchyňského robota a postavíš ho, projekt je hotový. Ale například o zlomcích pořád všechno nevíme. Já jsem udělala jenom malý úsek. Mohla bych ho uzavřít jako kapitolu, ale to téma vyčerpané není.

„Pořád jsem v matematice na začátku.“

Budeš si chtít přinést na univerzitu vlastní projekt a v rámci studia se jím zabývat, nebo začneš s něčím úplně novým?

Myslím si, že projekt zůstane svázaný s Prahou a na univerzitě bych měla něco nového. Bude také záležet na množství času. Chci jít na konkurz s klarinetem do cambridgeského komorního souboru. Když uspěju, budu věnovat dost času hudbě. Všechno uvidím, až a jestli tam nastoupím.

Našla jsi už nějakou oblast matematiky, které by ses chtěla dlouhodobě věnovat?

Pořád jsem v matematice dost na začátku. Podle mně nevím přesně, co matematika všechno obsahuje a co by se mi tam mohlo líbit. I když člověk udělá střední školu, byť se zaměřením na matematiku a fyziku a byť se o ten obor zajímá, myslím si, že pořád je to málo. Zatím bych se nebránila kvantové fyzice.

Jednou jsi mi říkala, že když v matematice někdo učiní objev, tak je to dobyté území...

No jasně. Není to jako v biologii, kde popíšeš nějakou bakterii, ona ti zmutuje a za deset let můžeš popsat tu mutaci. Matematika zůstává stejná. Když někdo dokáže Velkou Fermatovu větu, nic s tím neuděláš. Matematika své poznání neustále rozšiřuje, kdežto jiné vědy se snaží, aby jim to poznání vůbec zůstalo. Je opravdu obdivuhodné, že moje školitelka dokázala najít oblast, ve které jsem jako studentka střední školy mohla objevit něco nového. Takových témat v matematice moc není.

Publikovala jsi článek v Acta Polytechnica, vědeckém časopisu ČVUT. Jako autorka jsi uvedená ty a tvá školitelka. Jak psaní článku fungovalo?

Já jsem myslela, že se s projektem budu účastnit SOČ, ale nakonec jsem se účastnila EXPO SCIENCE AMAVET (vědecká soutěž Asociace pro mládež, vědu a techniku, pozn. red.). Pro SOČku jsem původně sepsala dlouhou práci o všem, co jsem udělala. Takže když jsme psaly ten článek, pouze jsem přeložila, předělala a doplnila svou práci. Úvod a další texty napsala školitelka a výsledky byly moje.

Kvalita záleží na každém z nás

Teď k vysoké škole. V minulém rozhovoru pro TST jsi zmínila zkušenost z letního campu na Stanfordu. Potvrdila sis tam, že ve Spojených státech studovat nechceš.

To pořád platí.

Ale dostala ses na MIT. Neláká tě to?

Budu se snažit jít na Cambridge, ale kdyby to nevyšlo, půjdu na MIT. Přestože nemám příliš ráda Ameriku, stále platí, že MIT je lepší než Matfyz.

Účastnila ses letní školy na Stanfordu a táborů pořádaných Matfyzem. Jak bys tyto zkušenosti porovnala?

Matfyzácké tábory jsou táborovější; je tam jak matika, tak různé hry v lese. Na Stanfordu si volný čas obstarával každý sám kromě občasných výletů do San Francisca a podobně. Akce matfyzu se konají někde v přírodě v penzionu. V Americe jsme bydleli v kampusu. Výuka na Stanfordu byla asi organizovanější a s větším odstupem učitel-žák. U nás si žáci s přednášejícími tykají, chodí spolu na výlety a hrají hry.

Myslím, že člověk by velmi lehce řekl, že Stanford je prestiž a musí to tam být zákonitě lepší než u nás v Česku. Jak jsi vnímala tyto akce, co se týče kvality?

V Americe byli všichni více nucení být na stejné úrovni. Povinně jsme řešili „problem sety“, takže nakonec byla kvalita dobrá. V Čechách si ji musíš nastavit sama. Můžeš přednášky prospat a o nic se nezajímat. Kvalita bude nízká, ale jen kvůli tobě. Když se budeš chtít na spoustu věcí ptát, lidé si na tebe čas udělají. Neřekla bych, že je to v Česku horší. Záleží to na tobě, ta kvalita může být lepší tady.

Na MIT se „nefláká“

Co pro tebe hraje důležitou roli při rozhodování se ohledně vysoké školy?

Zajímá mě země, náklady na studium, kvalita školy, způsob výuky... Záleží mi i na délce studia. To je jedna z věcí, proč raději Cambridge než MIT. Na MIT trvá Master standardně šest let a na Cambridge čtyři. Na americké univerzitě si studium můžu zkrátit a získat magisterský titul za pět nebo dokonce čtyři roky. Na University of Cambridge je základ pět let, ale není výjimkou si udělat magistra za čtyři roky.

V čem se liší přijímací řízení na MIT a Cambridge?

Každé je úplně jiné. Cambridge zajímá, jestli dobře počítáš. Musíš přijet na interview, kde řešíš příklady, a na konci června složit zkoušky STEP, které jsou těžší než SAT potřebné pro přijetí na americkou univerzitu. Dostat se na MIT je po předmětové stránce jednodušší. V Americe zase chtějí mnohem víc volnočasových aktivit. Interview probíhá přes skype a ptají se tě na záliby, jestli jsi schopná pracovat v týmu a podobně. Dobré CV je do Anglie taky potřeba, ale na MIT je ještě potřebnější. Na základě čeho by tě jinak měli vybrat? Plný počet bodů na SAT z matiky a fyziky získá spousta lidí. Rozdíl je i v jazykových požadavcích. Cambridge stačilo, že mě slyšeli mluvit na interview, jednička z maturity z angličtiny a je vymalováno. Na MIT po mně chtěli buďto TOEFL anebo SAT Reasoning.

MIT je jedna ze škol s „need blind policy“. Jaký ti navrhli rozpočet?

Jejich finanční rozhřešení je dost hrozné. Studium tam stojí zhruba šedesát tisíc dolarů ročně. Dali mi sice stipendium, ale moje rodina má platit dvacet osm tisíc dolarů ročně, musím si půjčit tři tisíce dolarů a další tři tisíce odpracovat. Na Cambridge je finanční účast rodičů menší, bez půjčky a práce během roku. Cambridge ti dává najevo, že se máš věnovat studiu. Na MIT ti jakoby říkají: „ne že se tady budeš flákat a my ti to budeme platit, část peněz si odpracuj.“ Přitom na MIT jsem posílala milion formulářů s údaji typu měsíční útraty za toaletní papír. Poslali mi tabulku, kde naznačili, jak došli ke všem cifrám. Nezapočítali mi například cestovní náklady. Podle mně podhodnotili, kolik peněz budu potřebovat.

Vždycky jsem si myslela, že „need blind policy“ pro studenta znamená finanční bezstarostnost...

Oni si to spočítají. Jejich představa o tom, kolik si rodina může dovolit zaplatit, je jiná než naše představa. Podle nich je úplně v pořádku, že si všichni zrušíme stavební spoření a prodáme majetek, který není k holému životu potřeba. My bychom si chtěli aspoň přibližně udržet životní standard a přebytečné peníze dát na studium.

Bottom line: Máte také nějaké úspěchy na akademické půdě nebo zkušenosti s letními školami? Podělte se o ně v komentářích!