Alena Machálková je studentkou na University of Aberdeen. Od prvního ročníku na univerzitě je aktivní v charitách jako Childreach International nebo BookEnds. Aktuálně rozjíždí vlastní projekt Madagascar Bookfeeding, který má jako cíl zařízení funkční knihovny na Madagaskaru. A jak Alena dokazuje v rozhovoru pro TST, musí toho zařizovat opravdu hodně.

Jak projekt Madagascar Bookfeeding vznikl?

Na letošní léto jsem si naplánovala cestu na Madagaskar. Přes couchsurfing (sociální síť pro hledání bezplatného ubytování, pozn. red.) jsem kontaktovala paní Niri, jež na ostrově bydlí. Sdělila mi, že se snaží ve své vesnici zařídit knihovnu v chátrající budově, kterou vlastní. Požádala mě, abych jí přivezla nějakou knížku. Předtím bezúspěšně žádala o knížky i jiné cestovatele. V té době jsem se dozvěděla o jiném „bookfeeding“ projektu, který mě inspiroval. Jelikož mám dobrý vztah ke knížkám a na Madagaskaru je opravdu nízká gramotnost, převzala jsem iniciativu.

Mohla bys něco prozradit i o druhém z tvých projektů?

Druhý projekt začal před půl rokem v Indii a rozšířil se do dvou vesnic. Momentálně je soběstačný díky tomu, že lidé mají k dispozici adresu, kam můžou knížky poslat na vlastní náklady. Chtěla bych, aby tak v budoucnu fungoval i Madagascar Bookfeeding.

Méně byrokracie než v Česku

Projekt organizuješ prostřednictvím nadace Kipepeo. Jaká je jejich role?

V první řadě jsem začala celý projekt dělat bez charity. Později jsem zjistila, že po legální stránce budu potřebovat garanta. Nadaci Kipepeo jsem pomáhala zorganizovat projekt v Keni a stále se jako dobrovolník starám o jejich webové stránky. Nechtěla jsem si zakládat vlastní charitu, tak jsem poprosila je. Nadace na projekt dohlíží a veškeré peněžní dary jdou přes jejich účet.

Chápu správně, že když si chceš zorganizovat vlastní projekt, můžeš ho uskutečnit v jakékoliv zemi?

Je to omezené. Kipepeo Foundation se soustředí na Afriku, především na Keňu. Požádala jsem je o zastřešení projektu, protože Madagaskar od Keni není daleko. Museli kvůli projektu rozšířit svou konstituci. Kdybych chtěla udělat projekt někde jinde, našla bych si jinou charitu. Když si za tím člověk jde, dá se cokoliv realizovat kdekoliv.

Potřebuješ povolení autorit na ostrově, abys mohla knihovnu zařizovat?

Člověk tam nepotřebuje na všechno povolení jako u nás. Není tam voda ani elektřina, životní úroveň je tam velmi špatná a nikdo povolení příliš neřeší. Stačí, že mi vlastník budovy Niri dává objekt do moci. Z finančního hlediska také není potřeba povolení. Všechny peníze jdou přes evropský daňový systém a knížky jako dárkové předměty nepodléhají clu.

Na stránkách projektu lidi především žádáš o darování knížek. Jakým způsobem je sbíráš?

O knížky žádám své kamarády, kteří se ptají dalších kamarádů a tak dále. Pomáhá mi, že díky cestování mám kamarády po celém světě. Momentálně se rozjíždí další místa sběru knížek na Réunionu a ve Spojených státech. Na University of Aberdeen jsem požádala o zařízení sběrného místa v Environmental Office, kde jsem předtím pracovala jako dobrovolník. Také se mi stalo, že mě lidé kontaktovali na Facebooku, abych se s nimi sešla a předali mi knížky osobně. Napsala jsem do různých knihkupectví a knihoven, jestli by nemohli projektu darovat nepotřebné knížky. Na oficiálních facebookových stránkách projektu Madagascar Bookfeeding je navíc adresa, na kterou mohou lidé posílat knížky na vlastní náklady.

Kolik už máš knížek?

Mám asi sto knížek, mí známí mi přislíbili dalších padesát až sto. U sběrných míst na Réunionu a ve Spojených státech zatím nemám přehled.

Budou pomáhat i aerolinie?

V popisu projektu jsem se dočetla, že lidé mohou knihy odevzdávat v Česku, Skotsku a Francii. Koho máš ve Francii?

Budu odtud odlétat na Madagaskar. Je to poslední destinace, kde mi je lidé můžou předat. Francouzských knížek je na ostrově málo.  Anglická četba se sice hodí, ale francouzština je přece jen druhým úředním jazykem země. Před pár dny mi také sám od sebe napsal Madagaskarec, který pracuje jako steward v letadle. Často létá na trase Paříž – Madagaskar. Chtěl by pomáhat knížky převážet a nakupovat.

Jakým způsobem budeš knížky dovážet?

Buď je povezu v kufru, nebo knížky pošlu poštou. To bude záležet na množství. Začala jsem žádat letecké společnosti, které by mohly na palubu přibrat knížky. Ten Madagaskarec se pokusí vyjednat převoz knížek v letecké společnosti, kde pracuje.

Budeš knížky i kupovat?

Záleží, kolik peněz dostanu. Nejdříve pokryji náklady na odeslání darovaných knih. Pokud mi zbudou peníze, nakoupím knížky na ostrově, abych podpořila jejich ekonomiku. Navíc se tam dá sehnat literatura v malgaštině (jeden ze dvou úředních jazyků ostrova, pozn. red.) a taková, které by pasovala do osnov tamější školy.

Jaký máš momentálně sponzoring? Jakými způsoby sháníš peníze?

Zatím jsem vybrala sto liber především od známých, ale projekt se teprve rozjíždí. Přes internet mohou lidé darovat peníze prostřednictvím britské stránky MyDonate. Žádala jsem o grant organizaci Lush, která poskytuje finance na malé projekty. Výsledek se dozvím za pár týdnů. Mám přislíbený grant z charitativního fondu jednoho ropného podniku. V ropných firmách v Aberdeenu budu také dělat přednášky o stopování přes Asii. Ve většině případů se shánějí peníze takhle přes firmy. 

Ať čtou děti i dospělí

Jak dlouho na ostrově budeš a jak bude zařizování knihovny probíhat?

Na Madagaskaru strávím bez ohledu na zařizování knihovny měsíc. Během pobytu mi bude pomáhat kamarádka z Réunionu. Množství práce bude záležet na sponzoringu a spolupráci místních. Pokud seženu více peněz, nakoupím materiál na poličky a ozdoby. Moji kamarádi jedou toto léto taky na Madagaskar. Přijedou v jiný termín než já a pokusí se navázat na naši práci. S Niri také plánujeme, že by v budoucnu přijížděli dobrovolníci vyučovat děti jazyky a ve svém volnu by místním pomáhali při zařizování knihovny.

Jakým způsobem se bude knihovna využívat?

Chtěla bych, aby fungovala jako společenské centrum vesnice a jejího okolí. Všichni by tam mohli smysluplně trávit čas čtením. Proto žádám lidi o klasickou i dětskou literaturu. Děti by si mohly ve svém volnu číst a používat knížky i ve škole. Dospělí by si procvičovali čtení, které se kdysi naučili, ale neměli možnost se zlepšovat. Právě negramotnost je překážkou v získání práce. V momentě, kdy má dítě nevzdělané rodiče, se často také nenaučí číst. Snad knihovna v tomto směru pomůže a negramotnost se nadále nebude zvyšovat. Později by knihy mohly kolovat mezi okolními vesnicemi.

Máš v plánu sledovat, jak se knihovna začlenila do komunity a jak ji děti využívají?

Určitě. Budu sledovat, co se ve vesnici děje a mění.  Vyjednávám se svou bývalou základní školou, aby tamní děti psaly dopisy dětem z vesnice. Děti z Madagaskaru by na oplátku posílaly třeba knížky v malgaštině a dopisy. Niri i ostatní lidé by mohli zasílat fotky z vesnice. Funguje to tak v projektu Nadace Kipepeo, který jsem pomáhala uskutečnit.

Když už projekt zmiňuješ, mohla bys vysvětlit, jak ses k němu dostala a o co přesně šlo?

Seznámila jsem s Věrou Spender Koubkovou, zakladatelkou Nadace Kipepeo. Přijela jsem do Mombasy v Keni, kde mi Věra ukázala školu, kterou nadace sponzoruje. Chystali se stavět druhé patro, ale nebylo dost peněz a špatně se pracovalo, protože výuka byla v plném proudu. Věra mi svěřila finance a poradila, že se mám domluvit s ředitelkou, co je potřeba ve škole vylepšit. Rozhodly jsme se postavit přívod vody. Na rozdíl od elektřiny se tam dala voda reálně přivést. Do té doby tam vždycky jeden chlapec přinesl šestnáct litrů vody, které musely vystačit na jídlo, uklízení, prostě na všechno.

Organizovala jsem práci místních lidí a spolupracovala s instalatérem. Všichni za to dostali zaplaceno. Místní se při stavbě naučili, jak dělat údržbu, a proto to dodnes funguje. Chtěla bych, aby se takto uskutečnil i můj projekt. Slyšela jsem o projektech, kdy dobrovolníci ze zahraničí sami postavili potrubí a speciální kanystry. Po roce se zařízení pokazilo, protože lidé nevěděli, jak dělat údržbu.

Peníze nestačí

Když porovnáš projekt Madagascar Bookfeeding a stavbu školy v Africe, co ti připadá z organizačního hlediska náročnější?

Podle mě je můj projekt náročnější než stavba školy v Africe. K postavení školy je třeba sehnat dárce. Když už člověk peníze má, vždy se s nimi dá něco udělat s pomocí místních. Zařizování knihovny obnáší jak získávání sponzorů, tak shánění knížek a logistiku spojenou s přepravou na Madagascar.

Jaké zkušenosti jsi získala při projektu v Keni?

Naučila jsem se, že peníze nejsou všechno. Je potřeba je použít k tomu, aby si místní mohli navrhnout a udělat projekt sami. Je důležité s nimi co nejvíce komunikovat a nepodsouvat jim vlastní „zápaďácké“ názory. Snažím se tuhle zkušenost využít při zařizování knihovny na Madagaskaru. Jsem v kontaktu s Niri, která chápe starosti a mentalitu zdejších lidí. Ví, jaké problémy můžou nastat při organizaci projektu. Například to, že do vesnice nejezdí autobus a nejsou tam cesty.

Máš už plán, na co by ses chtěla zaměřit v budoucnu?

Rozmýšlím se, jestli bych chtěla dělat projekty s okamžitým účinkem, jako je třeba stavba školy, nebo se snažit o dlouhodobou změnu, například změnit vzdělávací systém. Když jsem byla v Keni, hodně mě drásalo, že děti sice chodily do školy, ale učily se nazpaměť básničky, což je anglicky mluvit nenaučilo. Také bych se ráda soustředila na Čínu, protože jsem se učila čínštinu, byla jsem v Hong Kongu a mám ráda Asii.