Rozhovor s panem Robertem Helekiou Ogolou o životě v Africe, Češích, kteří jsou v podstatě stejní jako Keňané a víře jako způsobu života.

Robert Helekia Ogola (45) pochází z Keni, vystudoval teologii v Praze a od té doby působí jako evangelický farář. Nyní už pátým rokem žije v Nejdku, věnuje se také charitativní činnosti a podle svých vlastních slov pomáhá, kde se dá.

Setkání s tímto zajímavým člověkem bylo nezapomenutelným zážitkem, a to nejen díky jeho dobré náladě a permanentnímu úsměvu, ale i díky poznání, že když člověk chce něčeho dosáhnout, nejsou odlišné kulturní, etnické a společenské kořeny překážkou.

Jakým způsobem jste se dostal do České republiky a jak dlouho zde žijete?

Bylo to díky Světové radě protestantské církve v Ženevě, což je ústředí, které spojuje všechny protestantské církve po světě. Keňa je takovým způsobem spojená i s Českou republikou a v roce 1988 bylo jejím prostřednictvím nabídnuto studentům z Keni studium v Praze.

Pro mě bylo samozřejmě lákavé tu studovat, byla to životní příležitost, za kterou jsem vděčný. A žiji v Čechách už přes dvacet let, mám tu rodinu, přátele, svou práci...

Jaký pro vás byl přechod z Keni do Čech? Tyto dvě země jsou tak odlišné - jaké jsou například povahové rozdíly mezi Keňany a Čechy?

Celkem rychle jsem si tu zvykl. V Čechách se mi nikdy po ničem nestýskalo, já jsem vždycky všude spokojený. (smích) Život v mé rodné vesnici a v Africe všeobecně je postavený na trochu jiných hodnotách než v Evropě. I křesťanství, které se v Keni těší velké popularitě, je jakoby přizpůsobené Africe.

Lidé tam jsou horlivými křesťany, ale zároveň se příliš nevzdávají kmenových zvyků. Muži mají více manželek, třeba i můj otec má nyní deset žen. Je to tam zkrátka normální, muž se musí umět o všechny postarat, péče o děti je pak výhradně na matkách. Role žen a mužů ve společnosti jsou striktně dané. Takže způsob života je úplně jiný. Jinak si ale myslím, že lidé jsou tam vlastně stejní.

Typickou povahu v Keni najdete i v Čechách. Samozřejmé hospodářské podmínky jsou odlišné a to tvoří představu, že ti lidé smýšlejí jinak. Ale když je poznáte, zjistíte, že nejsou až tak odlišní. Život v Africe je více ovlivněn tradicemi a zvyky, to je dost vidět, Čechy zase občas svazují jejich předsudky. Mám ale rád Čechy i Keňany, beru je takové, jací jsou. Já mám zkrátka rád lidi. (smích)

Láska k lidem vás přivedla k povolání duchovního? Kdy jste se vlastně rozhodl, že se stanete farářem?

Já se moc nerozhodl, zkrátka jsem se k tomu asi narodil. Byl jsem vychován v křesťanské rodině a později jsem se začal věnovat studiu teologie. Po vystudování v Praze jsem se vrátil do Keni a nějakou dobu byl knězem tam. Všechno mi to bylo nejspíš souzeno.

V Keni je hodně věřících lidí?

Ano. Mnoho věřících bývá většinou v chudších státech. V Keni je asi přes 90% obyvatel křesťanského vyznání. Nevadí jim ujít kilometry pěšky, jen aby se dostali na mši. A když není místo v kostele, šplhají do oken. I tohle jsem tam zažil.

Ono to bývá tak, že chudý nebo nemocný člověk je víc věřící, než člověk, který je bohatý a má všechno, ten má pocit, že vystačí sám se sebou. Pro chudé je víra útěcha.

To Češi asi hledají útěchu jinde, protože do kostelů se zrovna neženou…

Ano, je zvláštní, že například hodně Čechů věří různým vědmám a věštcům, věří na osud vyčtený z karet a podobné věci, což je docela primitivní náboženství ve srovnání s křesťanstvím. A v televizi mohou pořady s věštci běžet celý den a lidé tam pořád volají.

Neumím si představit takový zájem, kdyby tam běžel křesťanský pořad celý den. Myslím si, že se lidé stydí za své duchovní potřeby, ale mají je a řeší takovou cestou.

Takže podle vás Česká republika není zemí ateistů?

Já jsem se o tom nedávno bavil s katolickým děkanem v Nejdku a shodli jsme se na tom, že Češi jsou naopak nejzbožnější národ v Evropě, jen do kostela nechodí.

Lidé tady třeba věří, ale zkrátka v nich je něco, co jim brání do kostela chodit. Ale například svatby v kostele jsou poslední dobou oblíbenější, než na radnici a jsou častější, alespoň v Nejdku. Já oddávám v kostele téměř každý týden. Většina lidí, které oddávám, do kostela nechodí, ale chtějí mít církevní svatbu. Tak to je potom otázka, jestli je ten národ ateistický…

A není to třeba jenom tím, že se jim taková svatba zdá hezčí, romantičtější, než na úřadě či radnici?

Na to jsem se také ptal, většinou říkají, že jim církevní svatba vyhovuje, protože věří, že jim pak sňatek „posvěcený shora“ déle vydrží. Myslím, že za tím je nějaká skrytá víra v „něco“, možná ne tak úplně v Boha, ale zkrátka v nějakou „vyšší moc“.

To máte asi pravdu. Ale stejně si myslím, že není úplně snadné být farářem zrovna v Čechách. Co vás na tom nejvíc baví?

Pocit svobody. Nikdo mi nepřikazuje, co mám dělat a vidím výsledky své práce. Pomáhám, kde se dá, a pořád je co dělat. Mě to ale baví. Podle mě být farářem neznamená jenom kázat v kostele, ale být v kontaktu s lidmi, starat se o okolí. Spíš než povolání je to pro mě způsob života.

Věnuji se charitativní činnosti, opravuji faru, sháním peníze a dotace od státu, pořádám sbírky na podporu nejchudších. Založili jsme pěvecký sbor a pořádáme benefiční koncerty. Teď plánuji vytvořit klub pro matky s dětmi, něco jako školku pro děti ze sociálně slabších rodin. Zápisné ve školkách a další náklady si některé rodiny nemůžou vůbec dovolit.

To je opravdu nabitý program, máte vůbec nějaký volný čas?

Farář volný čas vlastně nemá… Snažím se trávit čas s dětmi, ale jinak se žádném sportu nevěnuji ani žádnou zálibu asi nemám...(zamyslí se) No vidíte, to jsem si ani neuvědomil, že jsem takový nudný člověk. (smích)

Péče o děti je svým způsobem taky hobby. Právě tím, že se evangeličtí faráři mohou ženit a mít děti, jsou trochu zvýhodněni oproti svým katolickým kolegům, nemyslíte?

To ano, ale někdy je to možná o to těžší. Přece jen jsou rodiny farářů ve všem stejné jako ty ostatní a není to vždy lehké. I já se hádám se svou manželkou a pak v neděli musím kázat o lásce. No a vidím ji, jak tam sedí v první řadě, probodává mě pohledem a říká si, že jsem pěkný pokrytec. (smích) Tak to jsou ty chvíle, kdy závidím katolíkům, že žádné manželky nemají. Ale je to samozřejmě i radost, zvlášť ty moje děti jsou kouzelné.

Plánujete zůstat v Čechách nebo chcete působit i jinde po světě?

Nevím, jestli tu už zůstanu napořád, většinou moc neplánuji. Ale mám tu ženu a děti, takže zatím určitě. A líbí se mi tady, jsem teď šťastný. Nesetkal jsem se zde ani s nějakými projevy nesnášenlivosti. Lidé se na mě dřív dívali zvláštně, přece jen jsem černý farář v Čechách (smích), ale už si na mě zvykli.

Nějak jsem si získal jejich důvěru, což považuji za úspěch. Důvěra Čechů se nezískává snadno, ale všichni jsou na mě velmi milí, ani děti nemají žádné problémy. A tak chci být hlavně dobrý farář a člověk, který je tu pro lidi. Jednoduše chci všem okolo pomáhat, jak můžu.