Pod jménem spisovatele Roberta Fulghuma si nejspíš většina lidí představí usměvavého pána s bílými vousy a roztomilými kulatými brýlemi. A informaci, že asi nic nestudoval, protože všechno, co opravdu potřeboval vědět, se naučil v mateřské školce. Za Fulghumovým psaním se ovšem skrývá jedna velká záhada: Jak se to stalo, že se Češi zbláznili do textů, které byly původně určeny pro kostel?

Když označíme Fulghuma za spisovatele, dopustíme se ohromného zjednodušení. Robert Fulghum pracoval jako kovboj, barman, učitel kreslení, také jako folkový zpěvák a učitel hry na kytaru. Navzdory jménu své první knihy má několik vysokoškolských titulů. Mohli bychom říct, že prostě zkusil všechno, co mu přišlo do cesty - včetně něčeho takového, jako je dirigování Beethovenovy Deváté symfonie. Navíc žije střídavě na houseboatu v Seattlu, v městečku na Krétě a v horách v Utahu.

Fulghumův pestrý život se výrazně odráží v jeho textech, vlastně je na nich do jisté míry založený. Jeho nejznámějšími knihami - nebo lépe řečeno knížkami, vzhledem k jejich útlosti - jsou sbírky krátkých zamyšlení, úvah a útvarů na hraně povídek, ve kterých se autor zabývá všedním životem. Píše o tom, co zažil, co viděl a co od koho zaslechl. Dívá se kolem sebe a komentuje svět, a lidi v něm, rozjímá o něm a předkládá čtenářům svůj názor.

Česká otázka

Pokud byste se probírali seznamem Fulghumových děl, možná by vás (stejně jako mě) mohlo překvapit, že některé z nich vydal nejprve v češtině. Dokonce vydal jednu knížku, která je sestavená speciálně pro Čechy - Věčná dobrodružství kapitána školky. Důvod této zvláštnosti je přitom jednoduchý: Češi se do Fulghuma zamilovali: po Američanech a Kanaďanech jsou nejčastějšími čtenáři jeho blogu a Fulghum je mimo jiné pravidelným návštěvníkem českých knižních veletrhů.

Na první pohled se nedá říct, že by na Fulghumových příbězích bylo něco vyloženě „českého“. Všeobecně by se dalo poznamenat, že Češi rádi čtou knihy z angloamerického prostředí - Západ je pro nás pořád „cool“, rádi se díváme, jak „tam“ žijí. Na tom už si ale dnes nikdo živnost nepostaví - rozhodně ne poté, co se naše životy začaly těm americkým výrazně podobat. Na druhou stranu, tato podobnost je pro knihy Fulghumova typu spíš výhodou, protože pocity a myšlenky, které zprostředkovává, jsou nám blízké a rozumíme jim.

V jednoduchosti je krása

Osobně si myslím, že vysvětlení leží trochu jinde - je právě v té jednoduchosti a každodennosti, kterou nám Fulghum ukazuje v celé její poetičnosti. Kdyby šlo o sportovní disciplínu, byl by Fulghum mistrem světa všednosti. Tedy všednosti, ze které udělá něco výjimečného a svátečního.

Praní prádla vám najednou ukáže jako posvátný rituál, své ztracení se na Krétě přetočí k hluboké úvaze o tom, jak se západní civilizace zaobírá přílišným množstvím nedůležitých faktů a nežije přítomností. Což je styl, který čeští čtenáři přece znají.

Když se podíváme napříč českou literaturou, najdeme také pár „mistrů všednosti“. Karel Čapek se ve své „noetické trilogii“ snažil zachytit život běžného člověka a v povídkách dováděl do dokonalosti situace, o kterých by vám klidně mohli vyprávět přátelé. Bohumil Hrabal psal poetické příběhy nejobyčejnějších, nepříliš vzdělaných a často velmi nedokonalých lidí.

Zdeněk Svěrák ve svých filmech i povídkách dělá něco podobného, s nadhledem a humorem sobě vlastním. Jindřiška Smetanová - abych jmenovala aspoň jednu spisovatelku - je tímto stylem také pověstná. A my je všechny milujeme. Hledají krásu ve všedním životě a ukazují nám, že ji máme vidět všude okolo sebe. 

Pravý český charakter?

Umět se radovat. Ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu nic krásnějšího nepřijde,“ napsal Mariusz Szczygiel ve své knize Láska nebeská, ve které se zabývá českou literaturou.

A tak se Robert Fulghum pomyslně zařazuje mezi české spisovatele - „obyčejností“ témat, poetičností i nadhledem. Vypadá to, že rozumí naší mentalitě nejen ve filozofické rovině: Součástí smlouvy s českým nakladatelstvím je totiž dodatek o base lahví piva, kterou dostane, až příště přijede do Prahy. A vesměs ateističtí Češi mu za to jsou ochotni odpustit i to, že je unitářským pastorem.

V úvodu Věčných dobrodružství kapitána Školky se můžete dozvědět, že by Fulghum takovou knihu v USA, kde jsou jeho texty zařazeny do škatulky Inspirující literatury, nemohl vydat. Byla sestavena přesně na míru Čechům a najdete tam víc zahradničení, ale také třeba filozofování o používání kapesníku nebo text o bidetu. A otevírá ji povídka o tom, jak Fulghum čurá u plotu. Pod tím, co je „české“, si v konečném důsledku asi každý představíme něco trochu jiného… 

Tento měsíc Fulghum v Praze představuje svou novinku Vzpomínky na jedno dobrodružství, tedy druhou „taneční“ knihu. Ta se hned stala nejprodávanějším titulem nakladatelství Arga. Čtenáři si opět s očividnou radostí čtou o tom, že žijí ten nejlepší obyčejný život, jaký žít můžou.

 


 

Bottom line: Co o nás vypovídá naše touha po všedních příbězích? Znamená, že nevěříme v „lepší život“ v budoucnu, nebo že jsme prostě filozoficky na výši a užíváme si přítomnost?